Před několika měsíci se meziřečné povídání kolektivu GobGob, jehož jsem byl součástí, velmi rychle a nečekaně stočilo k tématu svobodného softwaru a internetu… Doslovně si celý rozhovor bohužel nepamatuji, pokusím se tedy alespoň parafrázovat základní teze mého gobgobího kamaráda: Open source prohrál, je to moc složité, nepřívětivé a nikoho to už nezajímá, musíme si to přiznat, lidi jsou na platformách, chtějí jednoduché služby a na platformách je dostanou, to je fakt.
When Cambridge Analytica’s marketing practices became public in the spring of 2018, everyone looked surprised. European and American lawmakers, leaders, entire governments were surprised. But did any of them or other experts really have no idea that the Facebook API existed, had never used it or at least read its documentation, and therefore could not have known that this leak, or rather just the use of the data, was something perfectly normal?
Pro sérii ‘Zodpovědnost umělce’ vydávanou Kulturními novinami.
Mám-li přemýšlet nad zodpovědností umělkyň a umělců, musím prvně vyjasnit svůj postoj k esenciálnímu mýtu umění – vlastní výjimečnosti. Pochybuji o ní. Pochybuji o jedinečném postavení umělkyň a umělců ve světě. Pochybuji o výjimečnosti umělecké práce jako takové. Pokud mám přemýšlet nad zodpovědností umělkyň, cítím potřebu zkrátka přemýšlet nad zodpovědností člověka jako takového.
Přemýšlet nad způsobem vztahování se člověka ke světu, v němž žije.